Na první sezení s Denisou jsem šla − tak jako vždycky všude − s lehkou nedůvěrou a napětím. Pozná, jaká jsem, přijde na to, co mne trápí, chci jí to vůbec vyprávět?, říkala jsem si. Nechtěla jsem, ale řekla jsem. Poznala všechno, přišla na všechno. S lehkým úsměvem, který je typický jen pro ni, mi dala najevo, že má jasno a že mi pomůže. Nebudu odhalovat, na co všechno Denisa přišla, to je přece lékařské, respektive koučovské tajemství… Něco málo z toho, s čím mi pomohla, bych ale nastínit mohla. Třeba to, že moje sebevědomí jsme spolu tahaly odněkud z bláta, ačkoli jsem si myslela, že už jsem v tomto ohledu udělala kdesi jinde dost práce. Že mne vede v jednání s druhými tak, abych nebyla pořád ta umírněná a nenechala se přebít argumenty a vyhrát svého oponenta. Abych se uměla správně rozhodovat i ve správnou chvíli naslouchat sama sobě. A taky abych se uměla dobíjet. Od toho jsou mimo jiné „meditačky“, jak jim zkráceně říkám. Fantastická věc! Ne, rozhodně nelituju, že jsem Denisu kdysi dávno potkala. Pěkně s mým životem a hlavně se mnou zamávala. V dobrém samozřejmě :-).